Temnota a Světlo - TaS-3.kapitola

Harry musel čekat celé dva dny, než byl schopen nenápadně se vytratit svým hlídačům a jít do parku.
„Harry?!“ přistoupila k němu dívka s tmavší pletí a dlouhými hnědými vlasy, která tam byla s malým chlapcem, který měl černé vlasy.
„Ahoj, Alex! Jak se máte všichni?“ usmál se Harry a šel si s ní sednout na lavičku, která byla nejblíže.
„Skvěle! Ale trochu se nám stýská po bývalém domově… znáš to… jiný kraj, jiný mrav… jiní lidé!“ odvětila Alex a neposedné kudrny si zastrčila za ucho.
„Kde jste bydleli?“ zajímalo Harryho.
„Na Kubě… to je v Mexickým zálivu!“
„Já vím, kde to je!“ namítl Harry.
„Promiň, ale udivil mě tvůj výraz! Takže bydleli jsme tam hrozně dlouho… úžasní lidé, naprostá volnost a dokonalej tanec! Už jen kvůli němu bych byla ochotná se tam vrátit!“ zasnila se Alex.
„Ty tančíš?! To bych chtěl umět… předloni jsem se na vánočním plese pěkně ztrapnil!“
„Naučím tě to jestli chceš,“ vyskočila Alex na nohy a začala napodobovat kroky salsy.
„Ne to je dobrý… stejně bys to nestihla! Za dva dny odjíždím ke kmotrovi a pak do školy! Vracím se až příští rok…“ říkal Harry, ale přerušil jej výkřik jeho sousedky paní Figové: „Harry Pottere! Jak se opovažuješ odejít z domu! Víš jaký…“ chtěla něco dodat, ale všimla si Alex a Artura.
„Dobrý den, paní Figová! Moc se vám omlouvám, ale nemohl jsem vám to říct! Asi bych vás měl představit… Alex a Artie tohle je moje sousedka a kmotra Arabela Figová! Paní Figová, tohle jsou mí noví přátelé: Artur a Alex Angelovi!“ prohlásil Harry a snažil se své sousedce nenápadně naznačit, aby se uklidnila.
„Těší mne!“ prohlásila falešně mile paní Figová a s oběma si potřásla pravicí.
„Myslím si, že návrat domů se odkládá, Harry! Uvidíme se večer!“ dodala jeho sousedka a odešla.
„Tak to bylo o fous!“ oddechl si Harry.
„To si nemyslím, Harry!“ opravil jej stařecký hlas a když se on i Alex otočili, ta tam uviděli stát vysokého muže s dlouhými stříbrnými vlasy ve světle modrém vlajícím hábitu.
„Albusi!“ vykřikla Alex nadšeně a vrhla se mu okolo krku.
„Ahoj, Alex! Jak se máš?“ opáčil ředitel Bradavic.
„Skvěle! Asi bych…“ mluvila Alex, která je chtěla představit, ale Brumbál ji zarazil, „Neměla… známe se, viď Harry!“ mrkl na svého studenta.
„Dobrý den, pane profesore,“ řekl kajícně Harry.
„Neboj se, trest nedostaneš… ale jen proto, že jsi tu s Angelovými! Kdybys byl s kýmkoli jiným, tak bych tě zavřel k Dursleyovým do konec prázdnin a nepustil z tebou tvé přátele a už vůbec ne Siria!“ opáčil stále mile Brumbál a usmál se na něj.
„Jak to, že se znáte?“ nechápala Alex.
„Harry studuje v Bradavicích! Půjde také do šestého ročníku!“ vysvětlil stařec.
„Tys věděla, že jsem čaroděj, Alex?“ otázal se Harry své nové kamarádky (vzhledem k jeho výrazu by se hodil výraz bývalá kamarádka).
„Ano, ale nepovažovala jsem za důležité tě s tím seznamovat! K čemu by ti to bylo?“ opáčila Alexandra.
„Hmm… třeba k tomu, abych ti začal věřit?! Je mi líto, ale už se musím vrátit ke svým příbuzným! Sbohem!“ prohlásil Harry a naštvaně odešel. Alex se za ním chtěla rozběhnout, ale Brumbál ji zastavil.
„Nech ho ať se vyvzteká! Zatím si zajdeme k vám na čaj, ano?“ řekl Brumbál a Alex jen kývla a naposledy se podívala na mizejícího chlapce.
‚Je to zvláštní… jakoby mě k Harrymu něco táhlo a Artieho taky! Musím to říct otci!‘ řekla si v duchu dívka a dál šla za Brumbálem domů.
„Vítej, Albusi!“ přivítal Arnold svého přítele v domě a ihned jej zavedl do jídelny, kde na stole byl konvička s čajem a několika šálky.
„Dobrý den, Pamelo.“ Políbil Brumbál ruku Alexiině matce a pustil se s ní do vážného rozhovoru o Bradavicích, zatímco Alex si odtáhla otce do jeho pracovny, kde, když se oba posadili, tak spustila: „Tati, když je nablízku Harry, mám takové divné tušení… ale nevím jestli je zlé nebo dobré! A ne, nelíbí se mi! Je to jen kamarád a ty sám moc dobře víš, že kluka nemám a nechci mít! Takže a teď zpátky k Harrymu… není možné, aby to byl Angel?! Protože v jeho přítomnosti mám stejný pocit bezpečí jako třeba s tebou nebo s bráchou nebo i s dědou!“
Arnold zkrabatil čelo, a pak řekl: „Také jsem z něj měl zvláštní pocit… ale nemyslím si, že je to Angel… vychází z něj i něco Devilského! Možná je to…“
„Angel la Devil!“ řekli oba zároveň.
„V tom případě bysme mu to ale měli říct co nejdřív, ne?“ řekla Alex.
„Musíme to projednat s Radou… víš moc dobře, že bez jejího svolení nemáme právo nic takového podnikat!“ opáčil Arnold a dodal: „Jdu je zkontaktovat! Zatím zabavte Albuse! Ahoj!“
„Ahoj,“ rozloučila se Alex a sledovala, jak její otec vchází do krbu a mizí v záplavě zelených plamenů. Povzdychla si a vydala se do kuchyně, kde strávila příjemné odpoledne s Albusem, svou matkou a Artiem.
Arnold se vrátil až večer se slovy: „Je to on! Smíme mu to oznámit!“
„Ale jak?! Budeme potřebovat někoho, kdo mu všechno vysvětlí a přinutí nám věřit…“ mluvila Alex a v průběhu svých slov se dívala na Albuse a když obrátila pohled na svého otce, tak se jí od něj dostalo kývnutí.
„Albusi?!“ přistoupila k němu a objala ho zezadu kolem ramen.
„Tak co chceš, Alex…?“ otočil se smířeně Brumbál na mladou dívku, která se jen lehce usmála a pak se otázala: „Dostaneš mě k Harrymu?! Musím s ním mluvit!“
„Do domu jeho příbuzných, nebo do jeho blízkosti?“ zajímalo ředitele Bradavic.
„Pokud možno, tak obojí!“ udělala Alex psí oči.
„Dobře to by možná šlo… kdy?“
„Maximálně do konce tohohle týdne ho přemluv, aby si se mnou dal spicha v parku!“ zaradovala se Alex, která čekala, že jeho přemlouvání bude těžší.
„Mám tam zajít už dnes?! Nemám moc práce!“
„To by bylo skvělý, Albusi! Jsi nejlepší!“ skákala skoro do stropu Alex, a pak odběhla i s Artiem do svého pokoje, aby mu všechno řekla… ti dva totiž před sebou nic netajili.
Alex nikdy nepochopila, jak Brumbál přemluvil Harryho, aby přišel, ale ani po tom moc nepídila… hlavně, že tam byl!
Pro začátek mu řekla vše o svém původu a rodu… pak přišly na řadu vážnější věci…